">
aktualizováno: 04.09.2018 11:36:53 

Jihočeští trubači při OMS České Budějovice

Myslivecké troubení

    Tuto rubriku jsme připravili ve spolupráci s našim přítelem a kamarádem, výtvarníkem, spisovatelem a neúnavným propagátorem myslivosti, mysliveckých tradic a myslivecké mluvy, Oldřichem Tripesem, který je výraznou postavou české myslivosti. Narodil se 20. června 1933 v jihočeských Komařicích a žije tamtéž.

    Je mysliveckým funkcionářem, lektorem a zkušebním komisařem, mysliveckým publicistou a beletristou, autorem rozhlasových a televizních pořadů o myslivosti. Výtvarníkem a ilustrátorem knih a publikací, tvůrcem myslivecké grafiky a odznaků. Autorem povídek a příběhů s mysliveckou tématikou. Ilustroval více než tři desítky knih mysliveckých, kynologických, dětských, historických a hobby literatury.

    V myslivosti se zájmem o chov dančí zvěře ve volnosti (mysliveckým hospodářem dančí oblasti). Nositelem mysliveckých vyznamenání za zásluhy o myslivost III., II. a I. Stupně, věrnostní medaile a Čestného mysliveckého řádu.

    Najdete zde několik základních pravidel jak postupovat, co a kdy by se mělo troubit při běžných mysliveckých příležitostech, které Česká myslivost nabízí, a na kterých podle dávných tradic a zvyků nesmí myslivecké troubení chybět, aby se tento nejcennější a nejkrásnější zvyk myslivců nestal pouhou vzácností a ukázky základních mysliveckých signálů. Pak by i dodržování ostatních zvyků a tradic bylo jen poloviční, pokud by nebylo doprovázeno troubením a loveckou hudbou.

    Ať stále zní v českých honitbách fanfáry, halali a hlaholy, chraňme si a dodržujme tuto krásnou tradici!

 
 Dodržujme myslivecké tradice - Troubení
 Oldřich TRIPES
 
    Zvuky vyluzované borlicemi a lesnicemi krášlí mnoho našich mysliveckých zvyků. Troubení je doslova „třešničkou na dortu“ mysliveckých obřadů. Ať je to nástup myslivců při zahájení honu, výlože, výřady, vyhlášení krále honu, ale zejména přijímání mezi myslivce, pasování na lovce i zahájení různých mysliveckých slavností, plesů, výstav, zkoušek z myslivosti, kynologických a střeleckých akcí, které si nedovedeme bez úvodního a závěrečného troubení představit. Vždy je jejich ozdobou.
    Prováděl jsem několikrát v nouzi pasování bez trubače. Bylo to jen "poloviční"! Jako jarní ráno bez sluníčka, jako svatba ve všedních šatech. Však si trubačů všude patřičně vážíme.
    Celý úvod jsem právem věnoval okrašlování myslivosti a jejích tradic troubením, ale ono ve vzdálené historii vzniklo ze zcela jiného důvodu. Když naši dávní předkové začali lovit kolektivně, poznali potřebu se při tom dorozumívat. Lidský hlas nestačil, a tak lovci přišli na to, že se dá vyloudit zvuk na ulitu mušle, dutý tuří roh, a že toto troubení se odlišuje od jiných zvuků v přírodě. Postupně se rohy i troubení na ně zdokonalovaly. Aby přírodní rohy vydávaly silnější zvuk, začaly se doplňovat plechovým roztrubem. A už staří Římané počali vyrábět rohy či trubky celé z plechu. Později se zatáčely do kruhového tvaru i s více závity. To potom umožňovalo vyloudit i více tónů, a to je ta doba, kdy se troubení používalo dále nejen k dávání signálů, návěštím k dorozumívání, ale také k vícetónovým hlaholům a fanfárám při oslavě úspěšného lovu.
    Lovecké troubení u nás byl
o povýšeno až do královského svatovítského pokladu na Pražském hradě. Jsou tam uloženy dva umělecky vyřezávané lovecké rohy - zvané olifanty, které používal při lovu český král a římský císař - Otec vlasti Karel IV.
    Na zdokonalení a rozšíření loveckého troubení v Čechách a v celé střední Evropě má obrovskou zásluhu osvícenec barokní doby František Antonín hrabě Sporck. Byla to proslulá osobnost, mecenáš umění, ale i významná postava v dějinách myslivosti. Zavedl u nás ušlechtilejší parforsní hony, chovy loveckých psů, zakládal obory, bažantnice i kačenárny. Na přelomu 17. a 18. století poslal dva české myslivecké mládence - Rohlíka a Švejdu - k markýzi Marcu A. Dampierrovi, vrchnímu lovčímu na dvoře Ludvíka XIV., tvůrci a obnoviteli loveckých fanfár, do Versailles. Ti se tam za dva roky naučili tak výtečně troubit, že u nás poté vycvičili další žáky a spolu s nimi se tento krásný zvyk dále šířil. Se jmény hraběcích myslivců a poddanými z panství v Lysé nad Labem hraběte Sporcka Václav Švejda (Svída) a Petr Rohlík (Röhlig) je spojeno šíření lesních rohů u nás i ve střední Evropě. Do Čech byl lovecký roh přivezen z Francie zásluhou F. A. hraběte Sporcka kolem roku 1690, dobře se u nás zavedl a začátkem 18. století našel své místo i v zámeckých kapelách.
    A následovalo mnoho dalších osobností majících zásluhy o rozvoj troubení. Z nich mohu zmínit autora loveckých fanfár Ondřeje Antona (1754 - 1831), schwarzenberského trubače na zámku v Českém Krumlově, který měl velkou znalost o průběhu honu a jeho skladby, zejména pro sbor šesti trubačů, mají praktické užití i velmi přesný popis děje.
    Přeskočíme raději až do roku 1936. Tehdy Československá myslivecká jednota přijala za oficiální a jednotné "Signály pro lesnici B" (správněji "Hlaholy pro borlici B") složené profesorem Ing. Antonínem Dykem. Tento notový materiál obsahuje lovecká návěští a povely, pozdravy, fanfáry, hlaholy i pochody. Protože tento dlouholetý předseda ČSMJ (1927 - 1941) a hudební skladatel byl i básníkem, dočkali jsme se i prvních českých textů k hlaholím.
    Když jsem jmenoval prof. A. Dyka, nutká mě to jmenovat také Josefa Selementa, zakladatele Loveckého tria, hudebního pedagoga a komponisty, jehož nové oficiální hlaholy byly schváleny ČMMJ v roce 1995.
    A když jsem uvedl pana Selementa, musím jmenovat také současného našeho nynějšího nejvýznamnějšího propagátora a komponistu lovecké hudby, včetně svatohubertských mší, pedagoga a historika lovecké hudby JUDr. Petra Vacka.
    Velké lovecké rohy se ve své době nosily přes prsa a rameno, aby umožnily jízdu na koni, protože se používaly zejména při štvanicích na jeleny, a s nimi také zanikly. Menší rohy se nosily v ruce. Do dnešní doby se nám zachovaly lesní rohy - lesnice, používané zejména ke slavnostním fanfárám, a nejrozšířenější a nejčastěji užívané lesničky, které známe zejména pod názvem borlice. Je běžným nástrojem při lovech na drobnou zvěř i při dalších lovech, a je to B trubka bez ventilové techniky. Existuje ještě její menší sestra - kapesní borlička, o velikosti asi 20 cm, která má více závitů a zmenšený roztrub, aby se snadno nosila.
    Troubení návěští a hlaholů dodává lovu slavnostní ráz a má samozřejmě i praktický význam, neboť povely jsou slyšitelné všem, a tím se zvyšuje bezpečnost účastníků lovu. Na borlici se dá snadno zatroubit pět základních tónů a zkušený trubač zatroubí i jeden tón nižší a jeden vyšší. Naučit se troubit prý není obtížné, chce to hlavně vytrvalost a odložit ostych, a také umínit si dojít až do cíle, a tedy pravidelně cvičit. Naučit se troubit může prý úplně každý, tedy i ti, kteří neznají noty a takříkajíc "nemají sluch". Něco na tom bude. Vždyť před několika staletími každý vyučenec myslivosti musel umět nejen cvičit lovecké psy, ovládat stopaření, sokolnictví a jiné, ale také se musel vyučit v loveckém troubení - byl to jeden z předpokladů výkonu povolání myslivce. Každý proto dostal při pasování vedle tesáku a pušky také borlici. Signály jsou většinou podloženy slovem, a tak se dají lehce zapamatovat.
    Borlice se nosí na řemínku zavěšeném přes levé rameno na pravém boku a i postoj je tradiční: před troubením drží trubač borlici v pravé ruce, roztrubem opřenou o pravý bok, levá ruka je připažena. Má-li pušku, tak levicí objímá zespodu hlaveň v místě horního poutka řemenu. Nohy jsou vždy mírně rozkročené. Při troubení směřuje roztrub borlice šikmo vzhůru doprava, a pokud nemá pušku, tak levá ruka je opřena v bok. Pokrývku hlavy trubači při troubení ponechávají na hlavě.
 
 
TOPlist